 Ahoj, jsem Marian a zdravím Vás z Lozic.
Dali jsme s rodiči dohromady tyto řádky, abyste nás trochu poznali.
Narodil jsem se na přelomu tisíciletí a také kvůli mně se táta s mámou rozhodli odejít z města, kde jsme bydleli u šestiproudé silnice. Osud nás přivedl na tohle krásné místo, starý statek kousek od Luže.
Po dvou letech se tady narodila má první sestra Anna, po dalších dvou Jakubka. Taky máme velkou chlupatou fenku, která se jmenuje Sestra. Takže jsou vlastně tři...
Žít na venkově je ohromné. Je tady pořád co dělat a objevovat. Já asi vůbec nejradši chodím na ryby a stavim s kamarádama různý skrýše a bunkry – ve stodole, na stromech, v díře v zemi. Mým velkým snem je mít tady koníka. Učil jsem se jezdit a starat se o koně vedle ve vsi, teď šetřím, snad k nám brzy nějaký přijde.
Taky trochu pomáhám tady na statku. Třeba chodím na větve pro kozy. Víte proč? Protože v kůře je nejvíc vitamínů, které kozy potřebují a proto vždycky dřevo úplně okoušou. Koz máme přes deset. Matkou rodu je koza Líza, nebo taky MetaLíza, šéfem je kozel Jéňa, Jeníček.
Rodiče mají spoustu práce, hlavně přes léto, když se dojí, dělají se sýry, suší sena, pracuje se na zahradě. Táta s mámou ale vyrostli ve městě, proto je to pro ně někdy trochu těžký. Ale baví je to. Oni předtím taky studovali a hodně cestovali. Říkají, že je hodně ovlivnilo, když se na svých cestách setkávali a žili s lidmi, kteří žijí jednoduše a živí se jen z toho, co si vypěstují.
Předtím, než jsme přišli na venkov, pracovali s lidma, kteří mají různá postižení. Založili taky kavárnu, kde se tito lidé učí pracovat. Táta se téhle práci ještě věnuje, proto musí střídat práci v hospodářství s prací na počítači. Sedí u něj někdy dost dlouho, ale když na něj chci já, tak mi to rozmlouvá, že prý je to jen kvůli práci a vůbec.
Občas mám pocit, že na mě nemají dost času. Ale na druhou stranu vím, že ne každý má rodiče, kteří jsou celý den doma a taky pracují společně. A vím, že je dobré, že se staráme o tohle místo, chováme zvířata, obstaráváme si svoje jídlo, které nám moc chutná a dává sílu. A taky děláme věci, které jsou zajímavé pro ty, kdo žijí třeba ve městě.
Od nás ze školy sem jezdí každý rok třeťáci na podzim zasít obilí, v létě ho sklidí, pak vymlátí, umelou a pak pečeme v naší peci chleba. Baví mě taky Stodoly – Kostely. To je takový festival, který pořádáme se sousedy – Elementy - u nás ve stodole a v kostele, je tady vždycky divadlo, hudba, tanec, dílny. Sestřičky když byly menší tak říkaly „stodolyvposteli“:).
Mám to tady moc rád. Mám takový plán, že až vyrostu a rodiče už nebudou mít sílu, tak hospodářství od nich převezmu a budu se o ně starat. Ale taky bych chtěl poznat cizí kraje, jet třeba do amazonské džungle nebo se starat o zraněné šelmy v Africe. Tak snad to půjde nějak spojit...
 Přijít na to, jak se dělá sýr či máslo, dokázat vlastnoručně upéct chleba, poznat ty nejzákladnější a nejjednodušší způsoby obživy našich předků, to nás vždy lákalo.
Jsme moc šťastni, že jsme mohli odejít na venkov a skrze tvrdé roky učení a pátrání, zkoušení a omylů mohli dojít k bodu, kdy už "o tom něco víme"...
Chovat kozy, dostávat od nich mléko a z něj vytvářet sýr, je něco, co nás naplňuje. Je to takový malý zázrak, který se vám každodenně děje pod rukama.
A nejinak je tomu i s pečením chleba. Letité poznávání staré pece a učení se pekařským kouzlům, které byly pro naše babičky samozřejmostí předanou jejich babičkami. A pak, každé pondělí zadělat na chleba, roztopit pec a procházet ten úžasně krásný a zároveň těžký rituál pečení.
I takový je náš život zde na vesnici, na starém gruntě. Jsme moc rádi, že vás můžeme pozvat a sdílet z něj to nejlepší s vámi a vašimi dětmi.
Určitě přijeďte!
Na setkání se těší
Denisa a Vladimír s dětmi a dalšími Elementy...
|
